Zprávy od Ester z Kakamegy, Keňa: Tak konečně doma ...

V pondělí večer jsem se vrátila domů a čekalo mne pěkné přivítání... V pokoji jsem měla vánoční stromeček, čekal mne krásný narozeninový dort a spousta dárků a vlídná náruč rodičů a přátel...
le ještě vám musím něco povědět o posledním týdnu v Kakamega... Měla jsem toho moc a neměla jsem čas a nešlo mi posílat fotky, takže jsem se rozhodla, že vám napíšu z domu... Od pondělí se dětem začaly montovat skříně... Nejdříve jsme museli koupit materiál, to nám zabralo cele dopoledne, potom dělník Waresson začal pracovat a zabíjet hřebíček po hřebíčku, ťuk, ťuk, ťuk, pole, pole - to znamená po africku "pomalu v pohodě"... Výsledky jsou na fotkách... Taky jsme na stěnu pověsili konečně kapsáře, které vyrobila moje mamka s dětmi z dětského domova v Příboře... Dětem se všecko moc líbilo!



Ale jak už se krátil čas, děti za mnou chodily a pořád se ptaly, kdy jedu a prosily mne, ať zůstanu... Poslední večer v pátek jsme měli rozlučkovou párty, kde jsme měli spoustu jídla, dobrot a hudbu... Děti tančily a já seděla a užívala si posledního večera s nimi... Bylo mi do pláče, ale snažila jsem se být silná... V sobotu už jsem začala balit a ještě zařizovala různé věci... Večer jsme se s Bonim vydali na cestu do Nairobi, která trvala neuvěřitelných 12 hodin!!! Nechyběla porucha autobusu...a africká hádka, z které jsem jen rozuměla "njamaza"...což znamená drž h...:)



V neděli už jsem trošku odpočala a nakoupila pár věcí a o půlnoci už jsme jeli na letiště... Všechny lety proběhly dobře a já jsem v pondělí dorazila v pondělí v 17h na letiště do Vídně...
K závěru bych vám všem chtěla poděkovat, a ráda bych abyste si uvědomili, že bez vás by to nešlo... Za sebe mohu říct, že jsme byli super tým a těším se na další spolupráci...
Pokud by měl někdo zájem o setkání se mnou nebo o prezentaci, prosím ozvěte se mi a moc ráda povyprávím co jsem zažila...e-mail: ester.pavelkova@gmail.com nebo telefon 731 613 470.
Děkuji! Vaše Ester






Tohoto kouhouta jsem dostala jako dárek, v pátek jsme ho snědli...děcka ho kleply, oškubaly a ta radost, že to mohly dělat, to si nedovedete ani představit!